Mám jednu dobrou kamarádku,které svěřím jakékoliv tajemství a ona mi také.Jednou mi popsala svůj zážitek,který se jí stal asi v deseti letech-nevypráví jej každému,protože ne každý by jí věřil její slova.
Když jí bylo deset,a s celou třídou stáli na chodbě před tělocvičnou,čekali na soudružku učitelku-v té době ještě existovaly soudružky učitelky-spolužáci pobíhali sem a tam,hráli na honěnou a dívky stály v hloučku a povídaly si.
Jeden z chlapců běhal docela rychle,poblíž mé kamrádky zakopl a celou vahou těla spadl na ni.Chudák kamarádka,říkejme jí Jana,stála zrovna u rohu stěny-nárazem těla spolužáka se hlavou o roh stěny uhodila.
Co bylo pak,mi popsala a bylo to pro mě velice zajímavé.
Když spadnete a uhodíte se do hlavy,většinou omdlíte,nevíte o světě a pak vás někdo probudí,nebo se probudíte sami.U ní to tak nebylo.
Když narazila hlavou o zeď,viděla najednou,že padá k zemi.
Nic necítila,jen viděla okolí....Viděla ho,stála nad svým tělem.
Kolem ní se vytvořila bílá mlha a jí létaly myšlenky hlavou.
"Co se stalo?Kde to jsem?Co se děje?"
Když pohlédla pod sebe,viděla své tělíčko,jak leží schoulené na zemi.
"Já ležím...ale vidím,slyším ,JSEM.....vnímám....."
"Proč je to tak?Proč jsem teď tady,něco není v pořádku.."
"Je mi něco?"
Když zaměřila pozornost na své tělo,ucítila zvláštní teplo....a zároveň věděla,že tělu nic není.
"Musím se vrátit,tady nemám být....."
Bílá mlha začala ustupovat....začala cítit touhu vrátit věci do původního pořádku,tak,jak by měly být....
Když onu touhu pocítila,ocitla se v těle.Neviděla,v těle byla tma....neslyšela nejdnou spolužáky...bylo ticho....ale myslela..."ted se musím zvednout....."
Myšlenka dala impuls tělu.
Zvedlo se.bylo ale těžké,šlo to pomalu.Zvednout oční víčka byla také těžká práce.Najednou se objevilo světlo.Viděla.
Spolužáci jí pomáhali vstávat."co ti je"ptali se."nic,nebojte se"-odpověděla.